A už je to tu zase. Konec roku. Zdá se to jenom mě, nebo to vždycky uteče tak neuvěřitelně rychle? Rok 2018 byl pro mě tím opravdu nejlepším rokem. Od konce března jsem (díky svým trávicím problémům z držení nízkosacharidové stravy) na sobě začala makat. Ne fyzicky. Ale psychicky. Založila jsem si blog a s ním i Instagram, kam jsem si začala psát všechno, co se mi zrovna honilo hlavou. Všechny dobré a špatné myšlenky. Všechny pokroky ale i pády. Moji cestu. Od té doby se můj pohled na svět( a především na sebe ) otočil o 180 stupňů. K dobrému. A tomu vděčím hlavně sama sobě. Člověk vzpomíná na to, co ho v životě potkalo a přemýšlí co by chtěl změnit. Co měl říct a neřekl. Co měl udělat a neudělal. Kolik času promrhal a kolik času měl něčemu víc věnovat. Přemýšlí, kam by se dostal, kdyby se situace změnila. Byl by jeho svět lepší? Každý věří v něco jiného. Někdo věří v Boha , který určuje jeho ce...
Můj dnešní den byl jako jeden z těch dnů, kdy se vám přetočí svět vzhůru nohama. Jako jeden z těch špatných dnů. Ráno jsem vstala a oblékla si moje oblíbené, trochu úplejší, dlouhé šaty. Normálně jsem šla do školy a užívala jsem si den, jako pokaždé, jenže... " Moni, copak ti to tady roste?" zasmála se moje spolužačka a chytla mě za břicho. Vím, že to myslela ze srandy. Ale v tu chvíli mi v hlavě neznělo nic jiného, než že jsem tlustá . Že mám velké břicho. Že v těch šatech vypadám jak těhotná ženská. Chtělo se mi brečet. Přesně tohle se mi stalo asi před 3 lety, kdy si do mě takhle ze srandy rýpnul přítelův táta. Slova bolí a lidé si je pamatují . Kdybych mohla, hned bych ze sebe ty šaty sundala a oblékla se do něčeho volnějšího. Kdybych mohla, uteču a schovám se pod peřinu. V tu chvíli bych udělala všechno pro to, aby moje břicho bylo menší. Nepřestalo to ani po tom, co se mi spolužačka omluvila, že nechtěla, aby to vyznělo špatně. Pokaždé se na najde někdo, kdo...